Archiv rubriky: Nový věk

Svět už nikdy nebude jako dřív

Svět už nikdy nebude jako dřív

Často nyní slýcháme, jak je třeba se co nejdříve vrátit do normálního stavu, obnovit běžný život, nastartovat opět hospodářství apod.  Mlčky se tím předpokládá, že to, co bylo před vypuknutím koronavirové pandemie, bylo vrcholem lidského umu, nejlepší svět, co jsme schopni vytvořit a skoro předpokoj do ráje. Že v podstatě vše lepší, co si dokážeme vymyslet a vysnít, jsou pouhé fantazie a nedosažitelné ideály. Člověku stíhanému jednou nepříjemnou zprávou za druhou a strachem z budoucnosti, snad může tato představa připadat dost pravdivá. Pokud však připustíme, že ani před tím nebylo vše v pořádku a že ani směr vývoje nebyl úplně správný, pak dostáváme úplně jiný obrázek.

Mohli bychom jej popsat asi takto: „Přinejmenším několik staletí jsme se potáceli mezi cestou vzhůru ke světlu a cestou dolů do tmy. Prošli jsme mnoha roklinami a stáli několikrát na výšinách. Nyní jsme došli k močálu, který se nás snaží pohltit. To v nás probudilo zdravý rozum a pud sebezáchovy, takže se snažíme najít cestu ven.“

 Na první pohled se zdá nejjednodušší vrátit se o krok zpět a pokračovat stejným směrem dál. Ponechme stranou, že to je z principu nemožné, protože mezitím se naše vědomí, ale i naše vztahy, životní podmínky, představy a kdovíco ještě změnily. Již tušíme, že bychom na to šli líp.  Když se zamyslíme, proč jsme to dopracovali až sem, možná zjistíme, že jsme vytvořili svět příliš složitý a tudíž křehký. Založený zejména na soupeření a rovnováze protikladů než na harmonii. Že dříve nebo později by zákonitě přišla taková nebo podobná krize, protože jsme stavěli na nesprávných předpokladech, bez ohledu na skutečné zákony přírody, arogantně až agresivně, krátkozrace a ledabyle.

Co z toho vyplývá? Že pokud se budeme chtít vracet zpět, tak se nakonec dostaneme do ještě hlubší krize.  Tedy jednoduše řečeno, že už to nikdy nebude jako dřív. Že už – jak se říká – nemůžeme znovu vstoupit do stejné řeky. Když však všechny osvědčené postupy nevedou k cíli, zbývá ještě poslední naděje – nová cesta. O tom je ostatně i Mistrův článek „Nový den“, který byl vybrán do prvního letošního čísla Share International. Nové způsoby mají již své zastánce, i když je dosud přehlušují udržovatelé starých pořádků. Čím dál víc se ale ukazuje, že staré způsoby na nové problémy prostě nestačí a tak bude hlas volající po změně stále sílit.

V současné situaci totiž před námi leží dvě možnosti dalšího vývoje, za kterými stojí dvě protikladné síly.  Jednou z nich je síla, která chce Zemi ovládnout a podrobit si ji. Lidstvo chce zahnat do kouta a využívat je jen jako pracovní sílu. Pod hesly o jistotě, pořádku a bezpečnosti nastolit celosvětový kontrolní a ovládací systém ne nepodobný Orwelovu románu 1984. Jeho ideálem je hrstka všemocných ovládající masy nesvéprávných.

Pak je zde protikladná síla usilující o osvobození od schémat a dogmat, o přirozenější a příjemnější svět pro všechny. O svět založený na souladu, rovnováze, vzájemné pomoci a toleranci. O uskutečnění odvěkých ideálů a nadějí lidstva, které se jako červená nit objevují v záblescích dějin, zejména když národy rozjitří nějaká rána, nebo je semkne společný nepřítel. Ideály, které jsou v jádru každého velkého náboženství, jak nám byla postupně předávána. Pokud tedy podlehneme svému strachu a nejistotě a budeme hledat útočiště v globálním totalitním řádu, budou našimi novými jistotami nesvoboda a útlak. Pokud se rozhodneme jít dál dosud zarostlou cestou míru, spolupráce a jednoty, budou nám nápomocny síly z vyšších světů a výsledkem bude svět určitě lepší, bezpečnější, bohatší a krásnější než si jen zatím dokážeme představit.  

Přichází období divočiny?

Přichází období divočiny?

My, lidé tzv. západního světa, jsme si zvykli, že máme mnohé jistoty a vymoženosti, které již považujeme za samozřejmosti, a přitom si vůbec neuvědomujeme, že pro velkou část lidí žijících na Zemi to tak samozřejmé není a ani nikdy nebylo. Po staletí se totiž svět rozděloval na tzv. rozvinutý a ten ostatní. Tradiční kolonialismu i moderní bankovní a finanční systém zneužívaly a vysávaly země Afriky, Střední a Jižní Ameriky a velkou část Asie.

Není divu, že v těchto zemích žijí lidé po dlouhou dobu ve velké zaostalosti a dosud se jim nepodařilo přiblížit se svým bývalým koloniálním velmocem. Nejvýraznějším znakem toho jsou miliony lidí, které doslova umírají hlady a další stamiliony, které živoří pod jakoukoliv hranicí, kterou nazýváme chudobou. Žijí tak buď ve skutečné divočině bez moderních vymožeností, nebo sice na pokraji velkých měst, ale bez jejich zázemí, v nejrůznějších slumech, tedy takříkajíc v divočině měst.

Fungující dopravu, dostupnost elektřiny, pitné vody, internetu, zdravotní péče a sociálního zabezpečení považujeme za nepostradatelné samozřejmosti, o kterých se nemusíme vůbec bavit. Zapomínáme, že mnoho lidí se bez nich musí dodnes obejít. Tyto rozdíly představují velkou nespravedlnost, kterou nevyřeší charita nebo dobrovolnická pomoc. Je to výsledek sebestředného pohledu na svět, který se odráží v našich institucích, hodnotách, politice, hospodářství… My lidé z tzv. vyspělých zemí máme na tom proto každý větší či menší podíl zodpovědnosti a viny již tím, že tento stav tolerujeme.

Tento stav však nemůže trvat věčně už proto, že současné plýtvání zdrojů tato planeta dlouho neunese. Také je třeba mít na paměti, že se tím vytváří kolektivní karma. Proto Mistři předpovídají a upozorňují, že nás čeká nevyhnutelná nepříjemná změna, kterou nazývají „zkušeností divočiny“. Co to znamená? Nic přesného se o tom asi nedá zatím říci, ale v zásadě to bude znamenat, že ztratíme naše navyklé vymoženosti a jistoty a zažijeme stav, který zná méně vyspělá část světa. Pan Creme to ve svých knihách a přednáškách vysvětloval takto: „Zkušenost divočiny je, zvláště pro Západ, přijetí jednoduššího způsobu života. Takového, jakým mohou žít lidé na celém světě. Jedním z nejdůležitějších úkolů Krista ve skutečnosti je zbavit lidstvo mámení materialismu. Je to mámení, mlhavé neskutečno, které brání člověku poznat, kým opravdu je a jaký je smysl života.“

Myslím, že v dnešní vypjaté době již není tak těžké si to představit. Krátkodobě může být situace ještě těžší. Úplně postačí, že přestane jít proud. Ve velkých městech světa s vysokou koncentrací obyvatel to do 24 hodin vyvolá rabování obchodů, skokový nárůst kriminality a zhroucení veškerého řádu. Do několika dní pak nastane kritický nedostatek pitné vody, začne hlad a nefungující kanalizace promění město v neobyvatelnou divočinu. Lidé budou nucení odejít a změnit rychle způsob života a nahlížení na svět.

Když však dojde k výpadku někde v nepálské vesnici, kde jej používají jen na svícení a televizi, nestane se skoro nic. Pole budou dál obdělávána, dopravu zajistí dobytek, vařit se bude dál na ohništi nebo na kamnech…

Bylo by však mylné se domnívat, že krize a katastrofy představují něco jako boží trest za naše hříchy. Hlavní a podstatné na nich je, že nám mají otevřít oči a zbavit nás nebezpečných iluzí, které nás právě do těchto situací přivádějí. My všichni, nebo snad skoro všichni, žijeme ve velké a nebezpečné iluzi, že současné uspořádání světa je správné, normální nebo snad jediné možné. Není tomu tak. Je to jen naše iluze o vlastní výjimečnosti a nadřazenosti, jednoduše o naší oddělenosti od ostatního světa.

Co nás z toho může vyvést, když mnoho pokusů o nápravu selhalo? Asi to skutečně bude jen pořádný šok. Nic víc, ale sni ani nic míň není třeba. Součástí toho procitnutí bude prožitek života v nejistotě a chaosu bez známých jistot a prostředků. Ve skutečnosti zjistíme, že mnoho věcí ve skutečnosti ani nepotřebujeme, nebo že jsou pro nás spíše přítěží. Tímto přechodem do stavu, který budeme zpočátku vnímat jako návrat do divočiny, se přiblížíme stavu, kdy náš život na této planetě bude udržitelný. Dosavadní způsob života drancuje planetu a vyvolává konflikty a války.

Otázkou také je co se stane s penězi. Peníze se v moderní době staly předmětem nezdravého uctívání, často hlavním smyslem života. Z globálního pohledu a často i z osobního slouží dnes především k rozdělování lidí, jejich útlaku a ponižování. Samy o sobě již nepředstavují žádnou hodnotu. Již nejsou poukázkami na konkrétní hodnotu, jako tomu bylo například v dobách, kdy ještě byly kryty zlatem. Nyní jsou pouze dluhem vůči centrální bance. Jako takové mají jen takovou hodnotu, jakou jim lidé ve svých myslích přisoudí. Z duchovního hlediska jsou neskutečné, iluzorní. Jsou nástrojem komercionalizace, která již zasahuje téměř všechny oblasti života a tak podle slov Mistra pana Creme „zachvátila lidstvo a vytěsňuje z lidí jakoukoliv šlechetnou myšlenku a gesto. “

Jako vše nezdravé dříve či později onemocní a pokud se je nepodaří ozdravit, tak pomine, tak podobný osud čeká asi i peníze. Tím pomine zároveň i útlak, který nyní vyvolávají pomocí dluhů, rozdělování lidí i národů na základě jejich bohatství a s nimi skončí i bezuzdná spekulace vedoucí k nestabilitě a krizím. Je známo, že Maitréja předpověděl světový burzovní krach, který probudí lidstvo do nové reality, že se začne zajímat o skutečné hodnoty a následně přijme sdílení jako základ mezinárodních vztahů.  Pro tuto dobu jsou již připraveny plány, jak distribuci světových zdrojů zařídit. Ke slovu nastoupí namísto peněz sofistikovaný barterový obchod.  Z toho je vidět, že peníze ztratí své privilegované postavení v hospodářském životě společnosti a tím i moc nad osudy lidí i národů. Nová doba se buď obejde úplně bez peněz, nebo v ní peníze budou hrát úplně jinou roli – přispívat ke sdílení zdrojů a udržování všeobecného dostatku.

Podpořte nás sdílením

Velká událost je za dveřmi

Velká událost je za dveřmi

Přelom věků je v pozornosti Hierarchie již několik desítek let. Letos to bylo také již 40 let od chvíle, co Kristus – Maitréja vstoupil do našeho svět ve fyzickém těle a začal kolem sebe shromažďovat spolupracovníky pro plynulý přechod do Nového věku. Přelom věků coby planetární událost má však i kosmické souvislosti – už tím, že je vyvolán vzájemným pohybem Země a Slunce proti hvězdnému pozadí zvěrokruhu.

Číst více Číst více

Současnou problematickou situaci Země také bedlivě sledují lidé z jiných planet naší sluneční soustavy a dokonce i z jiných hvězdných systémů. To platí ovšem jak pro síly, které přejí evoluci, tedy tzv. Síly světla, tak i pro protikladné síly, které se snaží naši evoluci brzdit, tedy tzv. Temné síly. Zápas mezi oběma stranami tak probíhá na mnoha strukturovaných úrovních. Lidstvo tedy stojí nyní uprostřed tohoto boje a to jak co se týče příklonu k jedné či druhé straně, ale i ve smyslu těch úrovní vědomí, na kterých se zápas odehrává.

My máme přirozenou tendenci považovat naši fyzickou úroveň existence a vnímání za rozhodující, za rovinu, od které se všechno odvíjí, nicméně to je spíše naopak. Naše celková nevědomost nás do jisté míry činí loutkami vyšších i nižších úrovní existence. Odedávna tady máme elementální bytosti, svou podstatou involuční, tedy působící opačným směrem než evoluce, jsou naší součástí, jakož i základem viditelného fyzického světa. S těmi je nám od nepaměti dáno bojovat. Pokud bychom nebyli pod vlivem Sil temnoty na vyšších úrovních, nebyl by to pro nás asi velký problém. Nicméně síly nepřející evoluci a přechodu do Nového věku jsou přítomné a aktivní i nad naší obvyklou úrovní vnímání. Jsou to oni občas zmiňovaní Temní bratři, protipól Hierarchie světla, tedy Mistrů a Maitréji. Vytvářejí podmínky pro zpomalení vývoje vědomí lidí a jejich hlavními oponenty jsou kromě Hierarchie i všichni učedníci a aspiranti, tedy ti z lidí, kteří se rozhodli nebo rozhodují dát se cestou služby světu a Světlu. Hierarchie a Maitréja mají podporu od Šambaly a od vesmírných avatárů a kosmických bytostí, které byly Zemi přivolány na pomoc. Učení odvěké moudrosti výslovně zmiňuje například Avatára sjednocení a Ducha pokoje čili rovnováhy. Ani Temní bratři však nejsou bez podpory z vyšších rovin.  V minulosti a pravděpodobně i současné době se Země stala působištěm a útočištěm bytostí z jiných planet a možná i evolucí (tj. ne-lidských), které v nás neviděly zárodky božích stvoření, ale živnou půdu a prostředky pro svoje egoistické plány. Tato situace trvala a trvá patrně již celé věky, protože i učení odvěké moudrosti neskrývá, že evoluce lidstva a evoluce na Zemi vůbec prošla různými peripetiemi a krizemi. Nelze také zapomenout, že Maitréja byl několikrát ve svém postupu směrem k lidstvu zastaven a Jeho plány nedošly naplnění kvůli kosmickému zlu, jak Hierarchie celkově nazývá vnější negativní vlivy na Zemi. Konkrétně pan Creme například zmiňuje, že když se podařilo domluvit setkání představitelů světového tisku s Maitréjou v Londýně v červenci roku 1985 musel Maitréja na poslední chvíli svou účast zrušit, protože došlo k silnému výboji kosmického zla na astrálních úrovních, které by celou událost nenávratně poškodilo. Nedošlo tak k plánovanému představení Maitréji světu prostřednictvím seriózního světového tisku a plány Hierarchie a Maitréji bylo nutné odložit a přepracovat. Důsledky této zmařené příležitosti pociťujeme dodnes. Kosmické zlo představované různými entitami na různých úrovních se zabydlelo kolem Země i na Zemi a asi i pod Zemí a působilo jak na všechny lidi přímo, tak i prostřednictvím těch z lidí, kteří k němu byli vnímavější.  Rozdělení světa, které nastalo po poslední světové válce, poskytlo prostor tajným službám a organizacím, projektům a technologiím, aby se tam vetřely a podřídily si je. Po několika dekádách studené války se jim podařilo vybudovat celé sítě vlivných organizací, které nejsou běžnému člověku viditelné, ale které se jej snaží sledovat, ovlivňovat a odvádět od jeho pravého účelu. Velkým pomocníkem je jim strach, který zvlášť rádi šíří a vyvolávají. Jejich činnost je sice neviditelná, ale jejich existence se dá vystopovat právě tam, kde je utajování nejvyšší, tady zejména u věcí, které jsou veřejně naprosto popírány nebo potlačovány. Dalším nepřímým důkazem jsou výsledky jejich působení: některé neočekávané katastrofické události, neopodstatněné konflikty i nejrozšířenější zlozvyky, které zatemňují upřímnou a laskavou podstatu lidí, svádí je na cestu násilí, ničení, nebo naopak je přivádějí do závislosti a deprese. Proč se například tak opakovaně zklamáváme těmi, které jsme si zvolili a dali jim sílu, aby nás vedli k pokroku a svobodě? Čím to, že se hodně z nich změní, jakmile se dostanou k moci, jakoby se dostali pod špatný vliv něčeho silnějšího, něčeho, co nevidíme a co my jsme nevolili. A proč to média nechtějí vidět a raději se zaměřují na méně podstatné problémy anebo spíše odvádějí pozornost jinam. Do jisté míry je to vinou systému, který jsme vytvořili, ale překážky, které se změnám staví do cesty, naznačují,  že je v tom i něco víc.

Že je změna směřování lidstva potřebná a nevyhnutelná, je snad jasné každému, kdo se nad tím zamyslí. Že není jisté, že tuto změnu lidstvo dokáže provést bez cizí pomoci, je také čím dál víc patrné. Co nám proto zbývá? Jsou to dvě věci, které spolu ale úzce souvisí.  První je snažit se o sjednocení lidí v co největším měřítku, urovnání světových konfliktů – jinými slovy nastolit správné mezilidské (a mezinárodní) vztahy, jak o tom mluvil pan Creme i jeho Mistr a Majtréja jeho prostřednictvím. Druhou cestou by mělo být vědomě pozvat jak Hierarchii, tak i všechny kosmické Síly světla, o kterých se i jen můžeme domnívat, že existují. Žádná vyslaná myšlenka, jak známo se neztratí a tak i tyto myšlenky dorazí buďto k Nim, nebo k někomu, kdo je Jim podobný.  Kromě toho všude ve vesmíru platí Zákon svobodné vůle, který dovoluje pomáhat v podstatě pouze těm, kteří o to požádají, nebo s tím přinejmenším souhlasí. Záleží patrně na naléhavosti situace a širších kosmických souvislostech. Nejsem zdaleka sám, kdo cítí nyní naléhavou potřebu jednoznačně se vyhranit v očekávání změn, které přijdou tak jako tak – buď k lepšímu, nebo k horšímu. Síly jsou totiž napjaté a drobná převaha na jedné straně může zvrátit celou situaci. Jedno je jisté – brzy nebude nic jako dřív.

Asi nejbližší tomu, co dosud Hierarchie předpovídala jako pozitivní scénář, je očekávání tzv. Události, které se jako myšlenka nyní šíří světem., Kromě toho, že nezahrnuje představení Maitréji světu, je jinak velmi podobné popisu Dni deklarace. Zveřejnění existence mimozemských civilizací a postupné navázání kontaktů, zavedení spravedlivého finančního systému, uvolnění duchovních učení a technik léčení, ukončení současného způsobu vládnutí a nastolení takového, který bude zajišťovat základní potřeby lidí, jako jsou bydlení, zdravotní péče, vzdělávání apod., rozvoj nových technologií a tak dále.

Je známo, že plány Hierarchie nejsou statické, ale průběžně se mění a přizpůsobují vývoji situace. Je proto možné, že velikost úkolu a naléhavost situace si vyžádá zásah ještě vyšších bytostí a sil, než je Hierarchie v čele s Kristem. Není asi podstatné, jestli bude světu první představen Maitréja a Mistři, nebo jestli se dříve ukážou lidé z jiných světů. Důležité je, že se podaří zvrátit směřování lidstva a planety směrem k sebezničení.  K tomuto zlomu je třeba všechnu snahu podřídit a nenechat se odklonit nebo zastavit ničím, co jsme schopni překonat.

Vzhledem k tomu, jak se příchod Maitréji proti původním představám hodně zpomalil, nikdo se asi nemůže seriózně odvážit dát událostem konkrétní časový rámec. Zvláště těm, které budeme schopni vidět ve fyzické rovině. Jak sice říká Maitréja a Mistři, konec je již od počátku známý a na vyšších úrovních je již situace vyřešená k dobrému, ale jakou rychlostí tato změna dosáhne do fyzického světa, je těžké odhadnout. Mnohé zprávy však naznačují, že se nyní zápas už skutečně přesouvá do fyzické reality, a tak by bylo na místě se připravit na to, že konec roku a možná i začátek nového bude opravdu dramatický.  Když se všichni aspoň trochu přičiníme, tak se ale nová budoucnost brzy může stát přítomností.

Podpořte nás sdílením

Nejlepší způsob jak pomoci sobě je pomáhat druhým

Nejlepší způsob jak pomoci sobě je pomáhat druhým

Každý by se jistě chtěl mít lépe. Na tom není nic špatného, pokud to není na úkor těch druhých. Naše osudy jsou však neoddělitelně spojeny a tak není možné do svého přání „dobra“ nezahrnout i ostatní.

Číst více Číst více

Každý by se jistě chtěl mít lépe. Na tom není nic špatného, pokud to není na úkor těch druhých. Naše osudy jsou však neoddělitelně spojeny a tak není možné do svého přání „dobra“ nezahrnout i ostatní. Ve skutečnosti jsme totiž opravdu jedna rodina, kde také každý má sice jinou úlohu, ale prospěch z úsilí každého sklízejí všichni společně. Nejinak i ve větší všelidské – dosud spíše abstraktní – rodině všichni sdílejí do jisté míry společný osud a pokrok jednotlivce je do velké míry závislý na pokroku lidstva jako celku. Je zvláštností naší doby přechodu k vyšší formě kolektivního vědomí jednoty, že bez uvědomění si a hlavně bez praktického uskutečnění této jednoty se lidstvo nepohne ve svém vývoji kupředu.

Vztah gurua a žáka na Východě, či kněze a věřícího na Západě sloužil hůře či lépe hlavně vývoji jednotlivce a odpovídal požadavkům předchozího věku. Jakmile však Vodnář začal do světa rozlévat svou bezbřehou moudrost, jedinec v ní sám již daleko nedoplave. Je odkázán na spolupráci a je závislý na rodině, skupině, obci, národu a lidstvu jako na vyjádření své vyšší přirozenosti.

Jak tedy je možné se dostat dále? Kudy vede cesta ze současného chaosu, úpadku a bezradnosti? Jistě ne v dalším prohlubování důrazu na jednotlivce, vedoucí k individualismu, egoismu, aroganci, soutěživosti a tím nakonec i ke zkáze všech. Dobro a prospěch jednotlivce je nutné sladit, napojit a zahrnout do většího rámce lidské společnosti jako jednotky kolektivního vědomí. Neboť o dosažení tohoto vědomí tady hlavně jde. Nestačí však již, že jen několik málo výjimečných jedinců dosáhne tohoto vyššího stavu. Vědomí kolektivní jednoty může být totiž zároveň a jedině a kolektivním vědomím jednoty, tedy vědomím všech o všech.

Když otevřeme svůj pohled do větší šíře a vezmeme za svůj osud širšího lidského společenství než jsou pouze naši bezprostřední příbuzní, povede nás to zcela určitě k potřebě být nějakým způsobem prospěšný ostatním. A to je právě ta cesta a způsob, jak začněme být prospěšní i sami sobě, resp. svému vyššímu Já, své Duši. Začneme naplňovat účel, pro který jsme se narodili, tedy poznat a projevit svou duši zde ve hmotě. A ona nás vede ke zrození proto, abychom sloužili celku, jehož je ona nedělitelnou součástí. Pokud si tedy uvědomíme svou podstatu a přijmeme svou roli v tomto světě, budeme se snažit – každý svým jedinečným způsobem – pomáhat ostatním. Budeme naplňovat záměry své duše v této inkarnaci a tím se s ní dostávat do užšího a těsnějšího spojení. Tímto způsobem se urychlí náš individuální vývoj a záměry vývoje lidstva se budou moci skrze nás uskutečňovat.
Nahoru

Podpořte nás sdílením

Skupiny ve věku Vodnáře

Skupiny ve věku Vodnáře

Jsme svědky neustále se zrychlujícího běhu událostí. Je to podobný pocit, jaký zažívají vodáci při překonávání peřejí. Události nás unášejí stále rychleji a mírné vlnky již dorážejí na příď.

Číst více Číst více

Jsme svědky neustále se zrychlujícího běhu událostí. Je to podobný pocit, jaký zažívají vodáci při překonávání peřejí. Události nás unášejí stále rychleji a mírné vlnky již dorážejí na příď.

Kdo se pohybují v mlze, mají možná představu, že se vody opět brzy zklidní, kdo vidí dále však tuší, že to s námi půjde ještě nějakou dobu z kopce a bude to i pořádně houpat, než se hladina dějin vyčeří. Není radno plout sám, dobrá mapa a zkušený průvodce jsou na místě. Zdá se, že události se kupí tak mocně, že jedinec jen těžko sám zvládá nápor doby.

To vše je způsobeno sílícím přílivem nových energií vlastních přicházejícímu věku Vodnáře, které si nemilosrdně razí cestu k nám. Východisko jako vždy existuje a není složité, i když pro mnohé možná obtížné. Zbavit se nánosu starých modelů chování a myšlení a přijmout nový náhled na svět. To se sice lehko řekne, ale hůře udělá. Člověk sám na sobě těžko něco vidí a když, tak si nemůže být často jistý, jestli se nemýlí. Daleko lepší je mít vedle sebe podobné hledající, kteří rádi zprostředkují roli zrcadla, ale mohou pomoci daleko více. Co totiž jedinec jen těžko může sám zvládnout, dokáže skupina někdy docela snadno. To není vůbec nová myšlenka. Spolupráce byla věrným průvodcem lidstva od jeho kolébky a i ve zvířecí říši bychom nalezli četné pronikavé příklady. Nyní však spolupráce nemá pouze účelový význam, ale je hluboce spjatá se samotnou podstatou člověka a Nového věku. Lidské skupiny se sice v historii lidstva objevovaly na nejrůznějších úrovních, ale nepřesáhly dosud nikdy hranice států, či přinejlepším jejich skupin. Skutečně celosvětové organizace začaly vznikat až po období posledních světových válek, které vyčistily cestu pro nejširší lidskou spolupráci. Spojené národy nejsou jen bezvýznamným symbolem nové doby i když jejich plný význam se dosud ještě nemohl projevit. Mnohým již sice začíná být jasné, že jinudy cesta nevede, ale část lidstva v čele s hrstkou nenasytných vládců však stále odmítá přijmout nové paradigma a pokračuje ve více či méně zjevné konfrontaci. Také mašinérie komercionalizace nemůže překročit vlastní stín a ve své slepotě požírá vlastní ocas, když tvrdošíjně staví na první místo konkurenci. Místo rozumné spolupráce, dohody a bratrství nám tak vládně soupeření, sobectví a zášť. Daň za to není však malá – hladovějící miliony, zdevastované životní prostředí, neutuchající válečné konflikty…

Je proto třeba usilovat o nastolení spolupráce v co nejširším měřítku. Není však třeba čekat až na globální změnu poměrů, abychom mohli začít spolupracovat v rámci menších skupin. Současná doba přeje skupinové spolupráci na všech úrovních a ve všech oblastech. I když u nás nese skupinová organizace ještě pachuť nuceného sdružování lidí za minulého režimu, přesto neustále vznikají a rozrůstají se jako houby po dešti nejrůznější skupiny. Jak říká pan Benjamin Creme, v současné době se poprvé v historii lidstva skupiny duší začínají projevovat i na fyzické úrovni. Ve skutečnosti totiž lidé na Zemi jsou ve své podstatě skupinami duší v inkarnaci. Jako skupiny se zde opětovně rodí a znovu potkávají, i když o tom zpravidla ani netuší. Prozařování duševní úrovně přitahuje nyní více než kdykoliv dříve členy skupin dohromady a tvořivá práce je motorem jejich růstu. Ideální je, když se vnější účel existence skupiny spojuje s vnitřním účelem současného vývoje – tedy když skupina pracuje v souladu s vývojovým plánem lidstva, který pro nás představuje Hierarchie Mistrů moudrosti jakožto garantů našeho vývoje. Tato spolupráce na společném plánu nemusí být ani vědomá, protože Hierarchie sesílá citlivým jedincům inspiraci pro oblast jejich činnosti (věda, ekonomie, kultura, politika či umění), jen na základě jejich citlivosti a dobré vůle, aniž by usilovala o jakékoliv uznání nebo publicitu. Nic za to také nepožaduje – nejméně však nestojí o slepou oddanost. Vysoké energie a myšlenky jsou vysílány do myslí žáků a učedníků, kteří je postupně přibližují naší realitě a vnímání zástupů průměrných lidí. Nejrůznější humanitární, ekologické a mírové organizace tak v sobě nesou vznešené myšlenky budoucího uspořádání lidstva zapuštěné v myslích běžných lidí a jsou tak nadějným příslibem pro budoucnost člověka. Ve skutečnosti energie Vodnáře mohou být zachycovány a využívány pouze ve skupinové formaci. Skupina totiž představuje kvalitativně jiný prvek proti samostatnému jedinci. Asi tak jako polovodičový čip, který je základem moderního počítače se nedá ničím srovnat se samostatným tranzistorem, ačkoliv se z nich skládá, tak i integrovaná lidská skupina má nesrovnatelně vyšší potenciál než samostatný jedinec. Skupina dává člověku doslova další rozměr.

Vnitřním smyslem skupinové práce je duchovní vývoj jejích členů i skupiny jako celku. Ten je vyznačen postupným zasvěcováním. Zasvěcování je záležitostí vyšších rovin existence a mělo odjakživa skupinový charakter. S tím jak se začínají skupiny manifestovat, budou brzy možné provádět skupinová zasvěcení v rámci skupin existujících na fyzické úrovni. Podle A. A. Baileyové jsou z duchovního hlediska čtyři důležité předpoklady pro taková skupinová zasvěcení:

1.Vztahy ve skupině prosté jakéhokoliv sentimentu, čili astrálního zabarvení.

2.Schopnost konstruktivně pracovat s destruktivními silami.

3.Dosáhnout „jednoty v rozmanitosti“.

4.Schopnost klidu mysli.

Ad. 1.: Ideální vztahy ve skupině by měly být nezávislé na osobních pocitech a pomíjivých emocích, sympatiích či antipatiích. Základem by měla být sjednocující všeobecná láska vycházející z duše.

Ad. 2.: Duchovní práce je neustálé očisťování, odstraňování překonaného, což si vyžaduje značnou dávku destrukce. Umění pracovat se silami destrukce výlučně pro dosažení pokroku je proto nezbytné.

Ad. 3.: Rozmanitost je předností skupiny, nikoliv překážkou. Jedinci různé úrovně vývoje, zkušeností a schopností mají své rozdílnosti využít ku prospěchu všech. Každý ve skupině dělá to, v čem je jeho přednost. Tím dochází v rámci skupiny k zesilování jejích předností a potlačování slabin ve prospěch všech.

Ad. 4.: Ztišení bouře mysli, zanechání zbytečných a škodlivých myšlenek je nezbytným předpokladem duchovního pokroku.

Je jasné, že tyto všechny předpoklady není možné splnit ihned, protože každý z nich představuje sám o sobě důležitý krok na duchovní cestě. Je však dobré o nich vědět a blížit se k nim a také v případě problémů je lze použít jako nástroj pro hledání příčin a cesty k jejich odstranění.

Podstatným aspektem Vodnáře je syntéza a k té právě ve skupině dochází. Výsledkem prolnutí energií je zcela nová kvalita vzniklá syntézou. Skupina se stává samostatně fungující jednotkou a vývoj pokračuje po hierarchicko-syntetické spirále dále. Výsledná síla skupiny také není prostým součtem sil jejích členů, ale je mnohonásobně větší. Nutným předpokladem sjednocení však je dosažení koncensu v rámci celé skupiny. Znamená to, že nikdo nesmí tvrdohlavě trvat na svém, ale že každý je ochoten ustoupit a přijmout kompromis v zájmu celku. Jakmile se však dosáhne všeobecně přijímané dohody, získá skupina rázem plný potenciál své energie, kterou pak může využít pro uskutečňování svých záměrů.

Podpořte nás sdílením