Příchod

Často nyní slýcháme, jak je třeba se co nejdříve vrátit do normálního stavu, obnovit běžný život, nastartovat opět hospodářství apod.  Mlčky se tím předpokládá, že to, co bylo před vypuknutím koronavirové pandemie, bylo vrcholem lidského umu, nejlepší svět, co jsme schopni vytvořit a skoro předpokoj do ráje. Že v podstatě vše lepší, co si dokážeme vymyslet a vysnít, jsou pouhé fantazie a nedosažitelné ideály. Člověku stíhanému jednou nepříjemnou zprávou za druhou a strachem z budoucnosti, snad může tato představa připadat dost pravdivá. Pokud však připustíme, že ani před tím nebylo vše v pořádku a že ani směr vývoje nebyl úplně správný, pak dostáváme úplně jiný obrázek.

Mohli bychom jej popsat asi takto: „Přinejmenším několik staletí jsme se potáceli mezi cestou vzhůru ke světlu a cestou dolů do tmy. Prošli jsme mnoha roklinami a stáli několikrát na výšinách. Nyní jsme došli k močálu, který se nás snaží pohltit. To v nás probudilo zdravý rozum a pud sebezáchovy, takže se snažíme najít cestu ven.“

 Na první pohled se zdá nejjednodušší vrátit se o krok zpět a pokračovat stejným směrem dál. Ponechme stranou, že to je z principu nemožné, protože mezitím se naše vědomí, ale i naše vztahy, životní podmínky, představy a kdovíco ještě změnily. Již tušíme, že bychom na to šli líp.  Když se zamyslíme, proč jsme to dopracovali až sem, možná zjistíme, že jsme vytvořili svět příliš složitý a tudíž křehký. Založený zejména na soupeření a rovnováze protikladů než na harmonii. Že dříve nebo později by zákonitě přišla taková nebo podobná krize, protože jsme stavěli na nesprávných předpokladech, bez ohledu na skutečné zákony přírody, arogantně až agresivně, krátkozrace a ledabyle.

Co z toho vyplývá? Že pokud se budeme chtít vracet zpět, tak se nakonec dostaneme do ještě hlubší krize.  Tedy jednoduše řečeno, že už to nikdy nebude jako dřív. Že už – jak se říká – nemůžeme znovu vstoupit do stejné řeky. Když však všechny osvědčené postupy nevedou k cíli, zbývá ještě poslední naděje – nová cesta. O tom je ostatně i Mistrův článek „Nový den“, který byl vybrán do prvního letošního čísla Share International. Nové způsoby mají již své zastánce, i když je dosud přehlušují udržovatelé starých pořádků. Čím dál víc se ale ukazuje, že staré způsoby na nové problémy prostě nestačí a tak bude hlas volající po změně stále sílit.

V současné situaci totiž před námi leží dvě možnosti dalšího vývoje, za kterými stojí dvě protikladné síly.  Jednou z nich je síla, která chce Zemi ovládnout a podrobit si ji. Lidstvo chce zahnat do kouta a využívat je jen jako pracovní sílu. Pod hesly o jistotě, pořádku a bezpečnosti nastolit celosvětový kontrolní a ovládací systém ne nepodobný Orwelovu románu 1984. Jeho ideálem je hrstka všemocných ovládající masy nesvéprávných.

Pak je zde protikladná síla usilující o osvobození od schémat a dogmat, o přirozenější a příjemnější svět pro všechny. O svět založený na souladu, rovnováze, vzájemné pomoci a toleranci. O uskutečnění odvěkých ideálů a nadějí lidstva, které se jako červená nit objevují v záblescích dějin, zejména když národy rozjitří nějaká rána, nebo je semkne společný nepřítel. Ideály, které jsou v jádru každého velkého náboženství, jak nám byla postupně předávána. Pokud tedy podlehneme svému strachu a nejistotě a budeme hledat útočiště v globálním totalitním řádu, budou našimi novými jistotami nesvoboda a útlak. Pokud se rozhodneme jít dál dosud zarostlou cestou míru, spolupráce a jednoty, budou nám nápomocny síly z vyšších světů a výsledkem bude svět určitě lepší, bezpečnější, bohatší a krásnější než si jen zatím dokážeme představit.