Z historického pohledu se lidská evoluce jeví jako jeden neustálý boj, agrese a nenávist. S vynálezem atomové bomby jsme zdokonalili svou schopnost ničit se navzájem v obrovských počtech a na velké vzdálenosti. Je tedy tato schopnost ničit základní, opravdovou podstatou člověka? A pokud ne, proč se člověk neustále chová tak, jako by tomu tak bylo?

Odpověď lze nalézt v jedinečném postavení člověka v evoluci všech království na Zemi; člověk je styčným bodem ducha a hmoty. Je v jádru nesmrtelnou duší, božsky dokonalý, ponořený do hmoty. Netečnost a setrvačnost hmotného aspektu zamezovala po dlouhé věky inkarnačního procesu jakémukoli významnému projevu dokonalosti duše. Nakonec ale vrozená touha potáhne člověka vpřed a vzhůru tak dlouho, až se tyto dva póly jeho podstaty přirozeně spojí a rozpustí se do naprosté jednoty.

Potom zdokonalený člověk dojde k uvědomění, že dvojnost mezi duchem a hmotou – zjevnými opaky – je pouze zdánlivá, že je to ve skutečnosti iluze. Nahlédne, že jsou to rozdílné aspekty téhož – dokonalého, božského Celku.

Dlouhý boj za odhalení této skutečnosti vytváří tření a oheň, jež jsou pro cestu nezbytné. Jsou to světla jeho úsilí, osvětlující mu cestu. Tak člověk naplňuje roli, jež je mu zde na Zemi předurčena; produchovňování hmoty. ( Benjamin Creme, The art of living)

Budhi neboli intuitivní znalost je přímá vědomost: víte, aniž byste o tom museli přemýšlet. Toto vyplavování budhi nastává postupně, když lidská bytost usiluje směrem k něčemu, co je vyšší než to, co již zná.

Účelem knih jako těch od Alice Baileyové nebo učení Agni jógy není pouze učit o teoretických vztazích a struktuře, což tolik lidí mate a není snadné si to zapamatovat (i když je velice důležité to znát). Mistr Djwhal Khul se ve spisech Alice Baileyové pokouší probouzet intuici; podržet učení v mysli, a tak podněcovat naši intuici, naše úsilí, vlohy a tušení, že tam nad námi jako dušemi jsou oblasti bytí, vědomostí, vědomí, o jejichž existenci zatím nic netušíme. (Benjamin Creme, Maitréjova mise, díl druhý)

Touha, úsilí je tím, co nás žene vpřed a vzhůru. Myslím, že instinktivně známe rozdíl mezi oddělenou, individulistickou touhou a opravdovým usilujícím přístupem. Takový přístup by měl být založen na prostotě a na poznání duchovní přirozenosti života. To je to, k čemu směřuje naše úsilí, širší, vědomá zkušenost duchovní povahy života.

Někteří lidé na to nahlížejí v náboženských pojmech. Chtějí lépe poznat Boha, chtějí častěji chodit do kostela, a na tom není nic špatného. Zažívají tam vnitřní klid, vnitřní soustředění ticha, prožitku Bytí, což je Bůh. To můžete zažívat kdekoli, nemusíte kvůli tomu chodit do kostela. Usilování je slovo označující směřování všech vyvíjejících se bytostí k tomu, čím ve skutečnosti jsme, což je Bůh. Touha je přání dosáhnout výsledku a připoutanost k tomuto výsledku. Úsilí není vůbec touhou. Je to odezva na „tah“ shora. Tento tah je sama přirozenost života a přitahuje všechny bytosti. Táhne celé lidstvo vzhůru směrem k tomu, čím jsme jako duše: božskými bytostmi, naprosto dokonalými odrazy Boha.

Duše má své sídlo v těle v čakře v pravé části hrudníku. Odtud vychází naše vnímání toho, co nazýváme usilováním. Usilování může být samozřejmě na různých úrovních, může být smíšené. U emočně polarizovaného jedince bude mít touha poněkud astrální povahu a v tomto smyslu bude i trochu nečistá. Nikoliv nečistá v nějakém hanlivém smyslu slova, ale nečistá v tom, že je smíšená. Bude jak osobní tak i neosobní. Můžete pocítit ten rozdíl. Odkud vychází? Vychází ze solární pleteně? Nebo vychází ze srdeční čakry? Je v tom rozdíl, lze jej ucítit. Pokud to cítíte v pravé části hrudníku, je to touha ve smyslu usilování. Pokud to vnímáte u solárního plexu, půjde o emoční touhu, která bude do určité míry okouzlením. Ale je to jen určitý stupeň. Později zjistíme, že dochází k posunu a touha bude smíšená. Bude to směs astrální a srdeční odezvy na potřeby světa. A potom zjistíme, že sídlí už jen v srdci. (Benjamin Creme, Maitréjova Mise, díl druhý)

V každém okamžiku jsme si vědomi svých fyzických potřeb a také toho, co se dá nazvat potřebami emocionálními (jež jsou méně potřeba než by se mohlo zdát). Mnohem méně jsme si vědomi mechanismu naší mysli a toho, jak nám pomáhá v evolučním procesu. Jako Synové Mysli se vyvíjíme prostřednictvím rozvoje našich myslí, prostřednictvím vědomí na mentální rovině. Lidská bytost se vyvíjí právě skrze idealismus a úsilování, rozvíjením mysli. Vyžaduje to vůli, mentální rozhodnutí, abychom to dokázali. Nemůžeme to dokázat pouze tím, že to chceme. …

Cesta lidstva je cestou rozvoje mysli. Ten přichází s vůlí a jedině s vědomým úsilím. Je to ta těžší ze dvou cest. Cesta dévů je relativně snadná, pro ně je to cesta nulového odporu.

My, lidé, se potýkáme s cestou největšího odporu, protože pracujeme v neznámém. Zdola se snažíme rozvinout aspekt, který může přijít jedině seshora. To vyžaduje úsilování a je to právě toto úsilí, idealismus, které řídí evoluční proces. Vyvíjíme se tím, jak usilujeme. Můžeme se snad domnívat, že úsilí na určitém bodě skončí. Neskončí. I Mistři usilují. Není nikde nikoho ve stvoření, kdo by neusiloval. Když uvažujeme o usilování, máme sklon uvažovat o pocitech: „Cítím, že bych chtěl být lepším!“ Každoročně si dáváme na Nový rok předsevzetí, že přestaneme kouřit nebo budeme méně pít a tak podobně. Každým rokem si vytváříme takový seznam předsevzetí a kdybychom je dodržovali, tak bychom se vyvíjeli tak rychle! Ale to, že si budeme dávat předsevzetí, nás nepřiblíží třetímu zasvěcení. Ta jsou pouze symbolem pro určitý druh duchovního usilování, které potřebujeme, abychom prošli jakožto lidské bytosti cestou evoluce. (Benjamin Creme, Maitréjova mise, díl druhý)