Rubrika: Společnost

Přichází období divočiny?

Přichází období divočiny?

My, lidé tzv. západního světa, jsme si zvykli, že máme mnohé jistoty a vymoženosti, které již považujeme za samozřejmosti, a přitom si vůbec neuvědomujeme, že pro velkou část lidí žijících na Zemi to tak samozřejmé není a ani nikdy nebylo. Po staletí se totiž svět rozděloval na tzv. rozvinutý a ten ostatní. Tradiční kolonialismu i moderní bankovní a finanční systém zneužívaly a vysávaly země Afriky, Střední a Jižní Ameriky a velkou část Asie.

Není divu, že v těchto zemích žijí lidé po dlouhou dobu ve velké zaostalosti a dosud se jim nepodařilo přiblížit se svým bývalým koloniálním velmocem. Nejvýraznějším znakem toho jsou miliony lidí, které doslova umírají hlady a další stamiliony, které živoří pod jakoukoliv hranicí, kterou nazýváme chudobou. Žijí tak buď ve skutečné divočině bez moderních vymožeností, nebo sice na pokraji velkých měst, ale bez jejich zázemí, v nejrůznějších slumech, tedy takříkajíc v divočině měst.

Fungující dopravu, dostupnost elektřiny, pitné vody, internetu, zdravotní péče a sociálního zabezpečení považujeme za nepostradatelné samozřejmosti, o kterých se nemusíme vůbec bavit. Zapomínáme, že mnoho lidí se bez nich musí dodnes obejít. Tyto rozdíly představují velkou nespravedlnost, kterou nevyřeší charita nebo dobrovolnická pomoc. Je to výsledek sebestředného pohledu na svět, který se odráží v našich institucích, hodnotách, politice, hospodářství… My lidé z tzv. vyspělých zemí máme na tom proto každý větší či menší podíl zodpovědnosti a viny již tím, že tento stav tolerujeme.

Tento stav však nemůže trvat věčně už proto, že současné plýtvání zdrojů tato planeta dlouho neunese. Také je třeba mít na paměti, že se tím vytváří kolektivní karma. Proto Mistři předpovídají a upozorňují, že nás čeká nevyhnutelná nepříjemná změna, kterou nazývají „zkušeností divočiny“. Co to znamená? Nic přesného se o tom asi nedá zatím říci, ale v zásadě to bude znamenat, že ztratíme naše navyklé vymoženosti a jistoty a zažijeme stav, který zná méně vyspělá část světa. Pan Creme to ve svých knihách a přednáškách vysvětloval takto: „Zkušenost divočiny je, zvláště pro Západ, přijetí jednoduššího způsobu života. Takového, jakým mohou žít lidé na celém světě. Jedním z nejdůležitějších úkolů Krista ve skutečnosti je zbavit lidstvo mámení materialismu. Je to mámení, mlhavé neskutečno, které brání člověku poznat, kým opravdu je a jaký je smysl života.“

Myslím, že v dnešní vypjaté době již není tak těžké si to představit. Krátkodobě může být situace ještě těžší. Úplně postačí, že přestane jít proud. Ve velkých městech světa s vysokou koncentrací obyvatel to do 24 hodin vyvolá rabování obchodů, skokový nárůst kriminality a zhroucení veškerého řádu. Do několika dní pak nastane kritický nedostatek pitné vody, začne hlad a nefungující kanalizace promění město v neobyvatelnou divočinu. Lidé budou nucení odejít a změnit rychle způsob života a nahlížení na svět.

Když však dojde k výpadku někde v nepálské vesnici, kde jej používají jen na svícení a televizi, nestane se skoro nic. Pole budou dál obdělávána, dopravu zajistí dobytek, vařit se bude dál na ohništi nebo na kamnech…

Bylo by však mylné se domnívat, že krize a katastrofy představují něco jako boží trest za naše hříchy. Hlavní a podstatné na nich je, že nám mají otevřít oči a zbavit nás nebezpečných iluzí, které nás právě do těchto situací přivádějí. My všichni, nebo snad skoro všichni, žijeme ve velké a nebezpečné iluzi, že současné uspořádání světa je správné, normální nebo snad jediné možné. Není tomu tak. Je to jen naše iluze o vlastní výjimečnosti a nadřazenosti, jednoduše o naší oddělenosti od ostatního světa.

Co nás z toho může vyvést, když mnoho pokusů o nápravu selhalo? Asi to skutečně bude jen pořádný šok. Nic víc, ale sni ani nic míň není třeba. Součástí toho procitnutí bude prožitek života v nejistotě a chaosu bez známých jistot a prostředků. Ve skutečnosti zjistíme, že mnoho věcí ve skutečnosti ani nepotřebujeme, nebo že jsou pro nás spíše přítěží. Tímto přechodem do stavu, který budeme zpočátku vnímat jako návrat do divočiny, se přiblížíme stavu, kdy náš život na této planetě bude udržitelný. Dosavadní způsob života drancuje planetu a vyvolává konflikty a války.

Otázkou také je co se stane s penězi. Peníze se v moderní době staly předmětem nezdravého uctívání, často hlavním smyslem života. Z globálního pohledu a často i z osobního slouží dnes především k rozdělování lidí, jejich útlaku a ponižování. Samy o sobě již nepředstavují žádnou hodnotu. Již nejsou poukázkami na konkrétní hodnotu, jako tomu bylo například v dobách, kdy ještě byly kryty zlatem. Nyní jsou pouze dluhem vůči centrální bance. Jako takové mají jen takovou hodnotu, jakou jim lidé ve svých myslích přisoudí. Z duchovního hlediska jsou neskutečné, iluzorní. Jsou nástrojem komercionalizace, která již zasahuje téměř všechny oblasti života a tak podle slov Mistra pana Creme „zachvátila lidstvo a vytěsňuje z lidí jakoukoliv šlechetnou myšlenku a gesto. “

Jako vše nezdravé dříve či později onemocní a pokud se je nepodaří ozdravit, tak pomine, tak podobný osud čeká asi i peníze. Tím pomine zároveň i útlak, který nyní vyvolávají pomocí dluhů, rozdělování lidí i národů na základě jejich bohatství a s nimi skončí i bezuzdná spekulace vedoucí k nestabilitě a krizím. Je známo, že Maitréja předpověděl světový burzovní krach, který probudí lidstvo do nové reality, že se začne zajímat o skutečné hodnoty a následně přijme sdílení jako základ mezinárodních vztahů.  Pro tuto dobu jsou již připraveny plány, jak distribuci světových zdrojů zařídit. Ke slovu nastoupí namísto peněz sofistikovaný barterový obchod.  Z toho je vidět, že peníze ztratí své privilegované postavení v hospodářském životě společnosti a tím i moc nad osudy lidí i národů. Nová doba se buď obejde úplně bez peněz, nebo v ní peníze budou hrát úplně jinou roli – přispívat ke sdílení zdrojů a udržování všeobecného dostatku.

Podpořte nás sdílením

Národní povzbuzení

Národní povzbuzení

Planeta Země je planetou rozmanitosti. Žijí na ní nesčetné národy s nejrůznější historií. Národy stejně jako jednotliví lidé mají svou duši, která se vyvíjí s tím, jak sbírá pozemské zkušenosti.  Žijí tak vedle sebe národy, jejíž duše má již bohaté zkušenosti vedle relativně mladých národů, které se o světě teprve učí.

Číst více Číst více

Přitom zkušenosti, stejně jako u lidí se sbírají jak z toho, co se povede, tak především z neúspěchů, omylů a chyb. Kromě toho se národy liší také tím, jakým druhem paprsku jsou ovlivněny. Tím se myslí jeden ze sedmi druhů energie, které provází vše stvořené. Tato rozmanitost je pak jednou z příčin nejrůznějších nedorozumění, konfliktů a sporů mezi národy, jak jsme toho neustále svědky. Stejně jako v životě jednotlivce se nejdříve projevuje paprsek osobnosti, tedy nižšího já, a teprve po mnoha inkarnacích a s tím spojených zkušenostech začne konečně převažovat paprsek duše, tak podobné se děje i s celými národy. Národ ovládaný svou osobností, se stará hlavně sám o sebe, prosazuje svou individualitu a má proto tendenci k unáhleným rozhodnutím, jednostranným postojům a násilným sporům s ostatními. Je to proto, že osobnost projevuje jak ctnosti, tak především neřesti svého paprsku, zatímco duše již jednoznačně působí prostřednictvím cností. Toto je základní rámec, který možná není snadné pochopit, protože se stále jedná o dualistické, relativní poznání a tak pojmy jako dobro, zlo, neřest, ctnost mohou být z různého hlediska chápány různým způsobem.

Správně by národy měly spolupracovat a vytvořit jednotu v mnohosti, což by bylo v souladu s Božím plánem. Zatím tomu tak bohužel není, i když můžeme již pozorovat příznivé tendence, jakými bylo například ustavení Spojených národů. Pod vlivem energií Nového věku a vedením Mistrů se jistě dočkáme mírumilovného a spolupracujícího celosvětového společenství.

Český národ, jako součást slovanské skupiny, patří mezi národy se starými dušemi. Vyznačuje se bohatou a vyspělou kulturou s dlouhou tradicí. Jeho duše je na čtvrtém paprsku „umění, krásy a jednoty aneb harmonie skrze konflikt“. Cnostmi toho paprsku jsou silné city, sympatie, fyzická odvaha, velkorysost, oddanost, bystrost intelektu a vnímání.  Na druhé straně stojí jeho neřesti: sebestřednost, obavy, nepřesnost, nedostatek morální odvahy, silné vášně, lenost, extravagance, zastřená intuice.

Nový věk, nazývaný někdy jako Věk matky, je také věkem, ve kterém bude vzkvétat ženská energie. I národy projevují tuto energetickou dualitu a tak se dostanou do popředí ty, jež mají ženské kvality. I když mi k tomu chybí přímá informace, tak podle vlastní zkušenosti bych mezi národy se ženskou energií i nás.

K tématu národa, jeho role a identity se vztahuje i letošní „návštěva“ Kryona, tedy bytosti, která hovoří prostřednictvím Lee Carrolla, v Praze. Audiozáznam  simultánně  tlumočený do češtiny je na

https://youtu.be/V-6Vkr-j7uY a má celkem čtyři díly.

Z hlediska tématu toho webu je cenné, že se Kryon zmiňuje též o příchodu Pána lásky, tedy Maitréji.

Podpořte nás sdílením

Jak lépe uspořádat společnost?

Jak lépe uspořádat společnost?

Že je třeba změnit podstatně uspořádání společnosti je čím dál jasnější. V poslední době se myšlenkami o lepším uspořádání společnosti u nás zabývají mnozí lidé a vznikají tak nejrůznější nápady a snahy jak tuto změnu provést. Nikdo teď asi nedokáže přesně říci jak nakonec bude nová společnost vypadat a jakým způsobem má vzniknout, ale téměř jistě bude dost odlišná od té, ve které nyní žijeme.

Číst více Číst více

Jedním z vážnějších pohledů na tuto otázku je práce pana Jana Kalety, která vznikla v rámci jeho akademického studia. Může také sloužit jako stručný úvod do sociologie společnosti. Plný text najdete mezi soubory ke stažení zde.

Politici a odborníci se snaží současné problémy naší společnosti vyřešit metodami a prostředky minulé doby. Je to marná snaha, protože nová doba vyžaduje evolučně vyšší přístup, vycházející z hlubšího a pravdivějšího pochopení přírodních a společenských zákonitostí. Nezbytnou podmínkou je změna pohledu, tedy myšlení. Dosavadní teorie, modely a způsoby myšlení se již vyčerpaly a nejsou tudíž k užitku. Je potřeba se od nich oprostit a poskytnout prostor pro hledání nového. A právě v tom je přínosná studie Jana Kalety jr., protože vytyčuje pomocí nových pojmů a pohledů myšlenkovou platformu pro další hledání, které nebude nezatížené minulostí.

Důležitým předpokladem pro jakékoliv vážnější úvahy na toto téma je dostatečný nadhled. Příliš úzký pohled a snaha řešit hlavně momentální problémy vede často jen k jejich opakování nebo hromadění. Stavba nové společnosti by měla být založena na hlubokých a pevných základech, které umožní trvalejší rozvoj. Toho si pan Kaleta všímá v úvodu, když říká:

„Nutno podotknout, že žádná filosofie, ideologie ani metoda není soběstačná. Ne všechny problémy ekonomie lze vyřešit ekonomicky, ne všechny právní otázky právně a ne všechny sociální problémy sociálně. Je tedy vhodné při nahlížení na společnost používat vícero metod a paralel, pokud se chceme zorientovat. Proč je orientace tak důležitá? Pouze ten, kdo pochopí společenské jevy, s nimi může pracovat a systematicky dosáhnout změny společnosti k lepšímu.“

Při zkoumání společnosti je třeba pochopit nejrůznější aspekty jejího života, protože společnost rozhodně není jen jakási „věc“, ale mnohem spíše to je živý organismus.

„Naši planetu obývají lidé. Je to ale vše? Nejsou lidé jen částí jakéhosi většího organismu? Jsou civilizace svým způsobem formy, když už ne formy života?“

Při pohledu na současný stav nelze přehlédnout jedno velké téma, které souvisí doslova se vším: peníze. Je to skutečně správné, jakou roli jim přisuzujeme? Jaký vliv má komercializace? Jsou peníze vůbec potřeba? To jsou nezbytné otázky, pokud se chceme dobrat k jejich úloze v nové společnosti. Slovy pana Kalety:

„Je třeba pátrat po příčině současného stavu. Proč jsou peníze a majetek náhle takovým mocným vlivem a proč přirozené vztahové vazby náhle platí tak málo? Jedním z faktorů je komercializace, proces nahrazování přímých, osobních vztahů a potřeb prostřednictvím peněz.“

Není těžké odhadnout, že dospívá k závěru, že to nejsou peníze, které vytvářejí lepší společnost, ale že působí spíše opačně.

„Převezmou-li peníze vztahy nadobro, pak peníze dříve nebo později odplynou a zanechají atomizované jedince beze vztahů či vazeb s okolím (a bez sociálního zabezpečení), nebo naopak nabudou na objemu a vytěsní ostatní méně majetné.“

Když tedy hlavní síla tzv. vyspělých společností nepřináší pokrok, co tedy je může změnit k lepšímu? Asi to, co je drží pohromadě a co působí na každého, ať už je bohatý nebo chudý – vzájemné lidské vztahy. To je velmi jednoduché zjištění, ale jeho důsledky jsou velmi radikální. Odtud už totiž není daleko ke zjištění, že vzájemné lidské vztahy odpovídají úrovni vývoje jedince. Vztahy mezi lidmi vycházejí z toho, jak se lidé chovají. Zde se skrývá jeden z klíčů, kterým se dají otevřít dveře pokroku ─ skutečné vzdělání pomůže lidem pochopit jejich postavení a výchova může otevřít oči k hodnotám nové společnosti. Skutečné vzdělání by mělo napomáhat sebepoznání, tj. poznání sebe, ale i své role ve společenském organismu. Výchova by pak měla vést k vytváření zdravých vztahů, tj. těch, které jsou příznivé pro obě strany, a které tak upevňují společenskou strukturu. Je tedy vidět, že změna společenské struktury nemůže být trvalá bez toho, že by ji podporoval systém vzdělávání a výchovy. Lidé si musí pěstovat schopnost řídit své vztahy k okolí a to vyžaduje určitou dávku sebekontroly, řekněme disciplíny. Závěr, který pan Kaleta pregnantně vyjadřuje slovy: „Nemůže existovat svoboda a spravedlnost bez struktury, struktura bez vztahů, vztahy bez vzájemnosti, vzájemnost bez zodpovědnosti a zodpovědnost bez disciplíny.“

Zajímavá je i úvaha o svobodě jakožto odpovědnosti, břemeno, které ne každý dovede nést, zvláště pokud tomu nepřeje společenská struktura. I v tomto ohledu hrají peníze úlohu hlavního prostředku jejího potlačování. Dá se dokonce vypozorovat, že čím menší je skutečná odpovědnost, tím více je peněz.

Ilustrací, jak se mění společenská struktura, pokud na ní působí nezdravé vztahy (a peníze), je osud romského etnika. Náprava současného neutěšeného stavu by podle pana Kalety měla respektovat tradiční romskou společenskou strukturu a od ní odvíjet další pokrok, protože ve vývoji společnosti se nedá nic přeskočit.

Zcela jednoznačný je závěr týkající se politiky, kde se ukazuje, že čím je člověk pro veřejnou (politickou) práci vhodnější, tím méně je pro ni nyní motivován. Z toho lze snadno odvodit, že snaha změnit společnost pomocí volby těch nejlepších lidí je pouze iluzorní nadějí.

Podpořte nás sdílením